Diagnostická platforma

Tato specifika byla zvolena ze dvou důvodů. Tím prvním důvodem je to, že v empirické realitě okolního světa (princip Non-Já), vyloučíme-li výtvory člověka, se téměř žádné homogenní barevné plochy nevyskytují, takže evolučně se lidský mozek v takovém prostředí funkčně nevytvářel. Takto barvově vyjadřovaný okolní svět, který v současnosti na člověka působí, je sice již neodmyslitelný, ale doba po kterou tomu tak je, je z evolučního hlediska zcela zanedbatelná a pranepatrná. Do budoucnosti tomu tak zřejmě nebude, ale ta je jednak závislá na tom, jestli lidstvo ještě dostatečně dlouho bude fungovat a třeba taky na tom, jestli si lidé náhodou neuvědomí ten fakt, že vyrábět, produkovat a snažit se o „absolutní dokonalost“ může být z vývojového hlediska cestou slepou a vedoucí k ukončení existence člověka jako živého druhu.

Druhým důvodem je to, že ani při snaze o dokonalost stejně žádnou spektrálně čistou barvu nevytvoříme, protože vždy jde o užší, nebo širší vlnové pásmo a to podle toho, jakým způsobem interaguje světelný zdroj s prostředím. Vedle toho nové výzkumy mozku prokázaly, že pro vnímání barev existuje speciální distribuovaná (rozvětvená v mnoha částech mozku) neuronová síť, která neustále dekóduje a hlídá dva mozkové vyhodnocovací procesy (nejde tedy primárně o to co a jak vidí naše oko, to je jen vstupní branou pro tyto procesy). Jednak stálost barvového spektra i jednotlivých barev (vlnové pásmo té které barvy) a jednak velikost odchylek v samotném vlnovém pásmu v rámci paměťově uložených záznamů o barvách okolního světa. Na základě těchto poznatků jsou pak pochopitelné a vysvětlitelné i tak rozdílné psychické jevy, jako je vidění barev i bez jejich přímého působení na naše oko (pouze v představě), ale i to, že i za velkého šera vidíme listy stromů jako zelené, i když už dávno oku takto nepřipadají. Ty listy jsou totiž připravené na to, že jsou „stále zelené“ (pokud se nezmění jejich vnitřní struktura a tím pádem nezačnou interagovat se světelným zdrojem jinak), stačí jen použít v běžné tmě „modifikovaný okulár“ a listy jsou opět viděny lidským okem jako zelené.

Vzhledem k tomu, že CA method se snaží využívat asociačního spojení barev a slovních nebo vizuálních objektů (speciálně lidských, obecných symbolů jazyků pro komunikaci, lexikálně držených v dlouhodobé paměti), je výhodnější ke stimulaci těchto asociačních propojení využívat co nejširší vlnové pásmo pro jednotlivé barvy. Určitě si dokážete představit, že se velmi obtížně může při vývoji lexikální stránky jazyka stát to, že k jeho učení a ukládání informací dochází přesně stejným způsobem u všech jedinců. Jednak je již dokázán fakt, že žádný mozek nepracuje identicky a zrovna tak je pochopitelné, že podmínky okolního světa, při jehož interakcích k učení dochází, jsou natolik variabilní (svou pestrostí, proměnlivostí, časovými intervaly působení, četností atd.), že mozkový záznam ani identický být nemůže. Slovní objekt je tím pádem použit pro škálu obecných lexikálních významů (ani tady však nikdy nejde jen o jeden výklad), stejně tak obrázek nebo krátké video a nehomogenní barva (spíše celé její pásmo) je ponecháno pro záznam celé šířky individuální variability asociace v čase a prostoru.

Číst méně

Z hlediska prostorového je snaha udělat z objektu na který se reaguje pomyslný percepční střed (dominantu) od něhož by existovala podstatně si podobnější vzdálenost k jednotlivým barvám, než je tomu v případě dřívějšího způsobu zobrazování. Měla by tím být opět oslabována tendence k využití principu „percepční snadnosti a prostorově pohybové úlevy rozdílnou blízkostí“ v rozhodovací fázi volby i při pohybovém výběru myší či dotekem na obrazovce.

Pokud bychom se zamysleli nad tím, jaký směr vykazuje proces při vzniku individuálního záznamu slova nebo vizuálního objektu a spojení barev v mozku, pak půjde převážně o postupné dostředné ukládání záznamů z mnoha detailů (barev) do jednoho obecného středu. Vzhledem k tomu, že technika i metoda je projektivního rázu a pokouší se mapovat i respektovat individuální odlišnosti procesů uvnitř jedince, které pak onen jedinec používá pro interakci a komunikaci se světem (celý model objektově komunikačního vědomí je takto koncipován), bude mít proces projekce právě opačný prostorový směr. Tedy od středu (slovo nebo vizuální objekt) variabilně do okolí (barvy).

V duchu tohoto úhlu pohledu jsou koncipovány i oba výběry barvových škál (úvodní a závěrečný). Ten úvodní se více blíží pojetí toho, jak a z čeho se skládá interakce okolního světa se mnou, ten závěrečný pak odpovídá více pojetí toho jak a čím na interakci světa odpovídám já sám ze sebe, protože je sestavován až po proběhnutí stimulací všemi objekty zvoleného modulu. Při zachování této prostorové konzistence pro oba výběry i vlastních barvových asociací na objekty lze předpokládat, že je ve výstupech zachycen jak proces toho z čeho se „učím“, tak proces toho co projikujeme (produkujeme a používáme) z naučeného.

Číst méně

Tato záměna byla zvolena hlavně z důvodu toho, aby se neprosazoval pouze naučený percepčně pohybový okohybný stereotyp vznikající při čtení a psaní. Nelze jej využít ani z jednoho kulturně demografického prostředí Evropy, Ameriky, Asie, Afriky apod., tedy podle druhu písma (znakové, obrázkové), ani podle plošného postupu Zhora zleva – doprava dolů, ale ani toho opačného, jaký je použit např. v hebrejštině. Toto uspořádání může vést pouze k nápodobě stereotypu zobrazování času na hodinách, tedy v postupné rotaci doprava. Rotace doprava je ovšem jedním z univerzálních a téměř stoprocentně přítomných „přirozených pohybů“ hmotného světa. (viz Richard P. Feynman: O povaze fyzikálních zákonů, Aurora 2001). Předpokládáme, že by tedy neměla tvořit nepřirozený percepčně pohybový požadavek, který by inicioval zvýšený počet obranných mechanismů.

Uzavřený kruh navíc nemá svůj percepčně „stabilní prostorový začátek“, ten si první volbou klient určuje a musí určovat sám. Pro vyjádření vlivu tohoto mechanismu je tedy vhodné nastavit v diagnostice vnitřní kontrolní mechanismus záznamu volby preferenčních škál barev (úvodní a závěrečný výběr barev), který psychometricky sleduje podíl výskytu preferenčních barových škál volených souvislým, „postupně hodinovým stereotypem“.

Tvar kruhu zůstává v náznaku nadále přítomen i po provedené volbě a „zmizení“ barvové koule, aby tento prvotně vnímaný tvar, alespoň zčásti zabraňoval lehkému vzniku tvarů neuzavřených v pracovní paměti.

Řazení barvových koulí v kruhu je uspořádáno tak, aby pokud možno souvisle nekopírovalo nejobvyklejší a nejčastější preferenční řazení barev v populaci, a to ani na počátku, ani na konci takových řad. Stejně tak se vedle sebe nevyskytují barvy, které při vlastní volbě barvových trojkombinací na slovní podněty vykazují statisticky silně zvýšený výskyt (barvová trojice Červená, Žlutá, Fialová; a barvová trojice Hnědá, Šedá, Černá). Není tedy podporován princip „snadnosti a prostorově pohybové úlevy“ ani v rozhodovací fázi volby, ani při pohybovém výběru myší či prstem na dotekové obrazovce.

Při vlastním průběhu diagnostiky dochází po jedné čtvrtině podnětových slov k pootočení celého kruhu barev o 90 úhlových stupňů doprava. Důvodem je narušení a nepodporování vznikajícího prostorově trvalého záznamu uspořádání barvových koulí v pracovní paměti.

Číst méně

Tato záměna byla zvolena z důvodu toho, že vědní obory jako astronomie, fyzika, chemie, biologie i další prokazují, že v reálně zobrazitelném a vnímatelném prostoru, kde zároveň dochází k různorodým dynamickým pohybům, změnám a interakcím, existuje výrazně zastoupený a přirozený tvar oblých bolidů. Tedy různorodých „nepřesných koulí“. Nikoli dvourozměrných ploch, nýbrž trojrozměrných těles. Z úhlu pohledu evolučně vývojových principů pro čas, energii a prostor tedy předpokládáme, že CA method a metoda OKAV by měla tuto zákonitost respektovat taktéž, pokud má stimulovat a mapovat psychické procesy vázané na neuronální mozkový systém a tvar samotný má vyvolávat co nejméně percepčních obran.

Zároveň velká část sportovních a zábavných her, kde je pohyb a prostor primární součástí herního prostředí, taktéž využívá výhod a přijatelnosti koule. Hra, jako princip lidské činnosti, je jednak v realitě velmi často a emočně pozitivně přijímána i využívána v průběhu celého života a jednak jde o činnost, u které zásadně nepřevažují uvědomované a řízené racionální procesy, nýbrž „celostní, integrované ponoření či vtažení do hry“. Vlastní charakter stimulačního materiálu pro barvové asociace, stejně tak jako instrukce k diagnostice, by tak tyto specifiky měly pokud možno navozovat a využívat. Popisovaný aspekt je pak nabídnut i na úvodní obrazovce. Lidé, kteří diagnostiku absolvovali bez ohledu na věk, velmi často aspekt hry (místo zátěžové zkoušky, tedy klasického testu, čím CA method není a ani neaspiruje být) sami popisují.

Číst méně